Pane doktore, dejte mi nějaké kapičky do uší pro našeho…Tak to je právě ten požadavek, který zaskočí každého veterináře zabývajícího se problematikou a diagnostikou ušních onemocnění. Záněty ušního boltce a vnějšího zvukovodu mají podobně jako kožní onemocnění širokou škálu možných příčin, z nichž ty nejčastější se pokusím zkráceně popsat dříve než „sáhnu“ do brašny pro nějaký lék.
Samy o sobě nejsou tyto faktory schopny vyvolat záněty v uších, ale významně spolupůsobí při jejich vzniku. Řadíme mezi ně:
– zarůstání zvukovodu chlupy, zvláště v horizontálním kanále zvukovodu v blízkosti bubínku (pudl, bišonek, teriér)
– nepravidelný průběh zvukovodu s četnými záhyby (pudl, kokršpaněl, šarpej)
– vysoká vlhkost ve zvukovodu zvláště u plemen s převislými boltci (koupání, používání čističů uší)
– mechanické poškození výstelky zvukovodu (např. neodborné čištění vatovými tampony)
– špatná výživa, nehygienický chov
– souběžná onemocnění kožní, vnitřní, alergická, endokrinologická, parazitární aj.
Nejčastěji nacházíme v uších roztoče Otodectes cynotis, který vyvolává onemocnění známé mezi chovateli jako ušní svrab a má na svědomí až 50% zánětů u koček a asi 5 % u psů. Jedná se o velmi bolestivý zánět, kdy roztoči mechanicky poškozují výstelku zvukovodu, dále vyvolávají alergický zánět s výraznou svědivostí tak krutou, že si zvířata celé hodiny neustále drbou uši. U koček může vyvolat i alergický zánět kůže. Přenášejí se nejčastěji přímým kontaktem mezi psy a kočkami. Na lidi není přenosný. Na zánět vás může upozornit časté drbání uší a nález černošedé nečistoty v uších připomínající vzhledem kávovou sedlinu, avšak bez mikroskopického vyšetření nelze bezpečně diagnózu stanovit. Tradiční léčbu pomocí ušních kapek už postupně opouštíme a raději využíváme modernější přípravky v lékové formě spot on, které se aplikují na kůži.
Zejména v létě a na podzim se mohou do zvukovodu dostat semena trav s ostrými osinkami. Často následuje okamžitá bolestivá reakce, zvířata si intenzivně otírají bolestivé ucho o zdi, podlahy, naklánějí hlavu a někdy bolestivě kňučí. Tyto reakce nepodceňujte, hrozí nebezpečí perforace bubínku. Okamžitá návštěva veterináře je nutná.
Bakterie se běžně nachází i ve zdravém uchu. Pokud dojde ke spolupůsobení již zmiňovaných predispozičních faktorů, může dojít k jejich nadměrnému namnožení a nebo se mohou přidat i další patogenní organismy. Bez mikroskopického cytologického vyšetření a v některých recidivujících případech i mikrobiologického kultivačního vyšetření nelze stanovit diagnózu. Po stanovení této diagnózy lze k léčbě doporučit kapky s obsahem antibiotik. Avšak pozor, některá z nich mohou být toxická a poškozovat ucho, zvláště v případech poranění bubínku. Častou komplikací antibiotické léčby jsou následné kvasinkové infekce.
Představují snad největší problém. Tyto organismy, zvláště druh Malassezia canis, jsou častou komplikací a napomáhají k dlouhodobému průběhu zánětů v uších. Nejčastěji se namnoží po léčbě antibiotiky nebo po průniku vody do zvukovodu (koupání, čištění apod.). K často zdlouhavému léčení se používají antifungální přípravky a roztoky navozující kyselé prostředí ve zvukovodu, které potlačují jejich růst. Kvůli možným recidivám je nutná mikroskopická kontrola účinnosti léčby nejméně v týdenních intervalech až do úplného vyléčení.
Zde neexistuje univerzální odpověď. Nadměrné nebo nesprávné čištění je jednou z velmi častých příčin traumatizace zvukovodu. Pokud je ucho bez zánětu, bez nadměrné tvorby ušního mazu, tak je lépe do něj nezasahovat. Používaní různých čističů zvyšuje vlhkost, maceruje výstelku zvukovodu, narušuje mikroklima a svými desinfekčními účinky narušuje skladbu přirozeného mikrobiálního a kvasinkového osídlení. Odstraňování chlupů ze zvukovodu lze provést v indikovaných případech u zvířat, kde jsou rozvinuty z této příčiny příznaky zánětu. Preventivní odstraňování chlupů v oblasti zvukovodu by mělo být velmi opatrné a pozvolné, vhodnější je pravidelné odstraňování uvolněných chlupů v malých svazečcích, vážnou chybou je jejich jednorázové agresivní vytrhávání. Vatové tampóny, které musí být vždy navlhčené čističem, se používají jen na očistu znečistěného boltce nebo viditelné části vnějšího zvukovodu. Manipulace uvnitř zvukovodu nelze doporučit. Rozhodně nejsou vhodné samoléčitelské pokusy bez diagnózy a následné kontroly účinnosti. Zde je velké riziko vzniku rezistence původců onemocnění a přechod onemocnění do obtížně zvladatelných chronických stádií. Dále je nutné dokonale zvládnout techniku aplikace kapek do uší, naučit se ji v ordinaci, jinak nemusí být léčba úspěšná.
MVDr. Karel Babíček
Veterinární klinika Jesenice
Publikováno Nový Kurýr – červen 2009
Nádorová onemocnění mléčné žlázy patří mezi nejčastěji se vyskytující onkologická onemocnění u fen. Podílejí se téměř 50% na celkovém počtu všech zjišťovaných nádorů.
Obdobně jako u žen hraje i ve veterinární diagnostice nádorů u fen důležitou roli pravidelné a důkladné prohmatávání mléčné žlázy. Nález byť jen drobných uzlíků odlišujících se často od okolní tkáně uvnitř mléčných žláz větší tuhostí je varovným příznakem a měla by následovat konzultace s veterinárním lékařem.
Pozorovat postupný rozvoj patologického procesu, o kterém nemáme bližší informace, nic neřeší. U některých typů nádorů mohou být i malé nádorové změny zdrojem zhoubných (maligních) buněk, které se mohou rozšířit do okolních orgánů.
Nejprve budeme zjišťovat údaje o stáří zvířete, protože výskyt nádorů mléčné žlázy je četnější u starších zvířat. Například ve stáří 6 roků nacházíme nádory u 1% fen, ale ve věku 8 let již u 8% a ve stáří nad 10 let trpí tímto onemocněním až 13 % zvířat.
Dále zjišťujeme, zda byla fena kastrována a kdy, protože u mladých fen kastrovaných před prvním háráním se vysoce snižuje riziko výskytu nádoru. Pozitivní vliv je ještě zaznamenáván po kastraci před druhou říjí. Kastrace u fen starších dvou let nemá žádný zásadní vliv na prevenci nádorů mléčné žlázy. Častá představa, že nádory se nevyskytují u fen, kterým byla dopřána štěňata, je rovněž chybná.
Jistě se budeme zajímat o to, zda mléčná žláza byla někdy léčena, zda fena trpěla falešnou březostí. A hlavně, zda byla v minulosti léčena hormonálními preparáty, které se mohou významně podílet na vzniku nádorového onemocnění mléčné žlázy.
Tomuto popovídání říkáme důkladná anamnéza a zkušený lékař s onkologickým zaměřením tak získá cenné informace pro další diagnostické postupy. Během klinického vyšetření je nezbytné provést přesnou a detailní diagnostiku nutnou pro klasifikaci nádoru a to na třech základních úrovních:
1. vyšetřit vlastní primární tumor v mléčné žláze
2. vyšetřit přilehlé mízní uzliny
3. posoudit možnou existenci metastáz v organismu
Primárním tumorem obvykle rozumíme nález bulky či patologické změny, které poprvé vznikly přímo v mléčné žláze. Pro prognózu onemocnění je důležitá i velikost primárního nádoru. Lepší vyhlídky můžeme očekávat u nádorů nepřesahujících 2-3 cm, nádory nad 5 cm jsou již prognosticky horší. Pomocí techniky tenkojehelné biopsie často odebíráme z těchto postižených míst malé vzorky tkáně, které mikroskopicky vyšetřujeme, abychom mohli rozlišit zda se jedná o zánětlivý, nádorový či jiný patologický proces. V případě nálezu nádorových buněk lze určit základní druh nádoru ještě před chirurgickým zákrokem.
V mléčné žláze vzniká více než 20 druhů různých nádorů. Zhoubné nádory nacházíme přibližně u 40 – 50 % postižených zvířat.
Chorobné změny v přilehlých mízních uzlinách nás informují o probíhajícím patologickém procesu v mléčné žláze a vzbuzují podezření, že se nádor rozšiřuje do odlehlých částí organismu. Buňky některých typů zhoubných nádorů mají schopnost narušovat cévy a šířit se z mléčné žlázy krevním řečištěm do celého organismu, kde tvoří nádorová ložiska v různých orgánech. Tato nádorová ložiska nazýváme metastázy a nacházíme je nejčastěji v plicích, dále v mízních uzlinách v oblasti beder, hrudní kosti a lopatky, v játrech a někdy i v kostech.
Pokud v průběhu rentgenologických, sonografických a dalších předoperačních vyšetření nenalezneme metastatická nádorová ložiska v odlehlých orgánech, vždy navrhujeme radikální chirurgické řešení, které spočívá v odnětí postižených tkání včetně odebrání příslušných spádových mízních uzlin. U zvířat v dobré kondici a u mladších fen preferujeme na našem pracovišti razantnější postupy spočívající v totálním odstranění postižených mléčných lišt. Z chirurgicky odebraných nádorů zasíláme vzorky k dalšímu histologickému vyšetření, které nás informuje nejen o daném typu nádorových buněk, ale i o stupni jeho schopnosti tvořit metastázy. Chirurgický zákrok má jednoznačně prioritu nad všemi dále zmiňovanými léčebnými postupy.
Přínos chemoterapie není ve veterinární medicíně rozdílně od humánní onkologie zatím dostatečně prozkoumán a potvrzen. Rozhodujeme se pro ni nejčastěji v případech velmi invazivních nádorů se špatnou prognózou a u neohraničených nádorů s infiltrativním růstem do okolních tkání. Ozařování není rovněž běžnou a dostupnou terapeutickou metodou. Pokusy s uplatněním imunomodulačních látek v léčbě nádorů mléčné žlázy jsou propagovány různými nadšenci, avšak neexistuje žádná schválená látka s jednoznačně prokázanou klinickou účinností. Podvazování cév není schválenou standardní terapeutickou metodou. Cílená biologická terapie je velkou nadějí pro některé typy nádorů, avšak statisícové náklady zatím limitují její všeobecné použití. Kastrace je v některých případech doporučována, avšak literárně prezentované studie nepotvrdily statisticky významný vliv na délku přežívání zvířat. Aplikace antiestrogenních léčiv např. tamoxifenu, který je rutinně používán v humánní onkologii, vede u fen k výskytu natolik závažných vedlejších příznaků, že jej nelze rozhodně doporučit.
I sebemenším změnám v mléčné žláze by měla být věnována pozornost. Včasné řešení sice nezaručí dobrý výsledek ve všech případech, ale výrazně zvyšuje naději na úspěšný léčebný postup.
MVDr. Karel Babíček, MVDr. Ivana Marádová
Veterinární klinika Jesenice
Publikováno Nový Kurýr – květen 2009
Pyometra (zánět dělohy) je velmi vážné život ohrožující onemocnění dělohy u fen a koček , které paří k často diagnostikovaným poruchám reprodukčních orgánů.
V anglické literatuře je toto onemocnění dokonce nazýváno “tichým či pomalým zabijákem”. Pokud se nezahájí včas účinná léčba, za několik dnů či spíše týdnů u většiny případů dochází k úhynu zvířete. Podle různých statistik i přes poskytnutou léčbu hyne 6-15 % zvířat. Rozhodující vliv na přežití a vyléčení má včasné odhalení onemocnění, stupeň toxického a zánětlivého poškození orgánů, klinický stav a věk zvířat.
Někdy nepřesně hovoříme o hnisavém zánětu dělohy. Pokud vycházíme z názvu pyo = hnis a metra = děloha, tedy nahromadění hnisu v děloze, pak je to výstižnější, protože kromě zánětlivého charakteru (tedy bakteriální hnisavé infekce) se výrazně na vzniku onemocnění podílí dlouhodobé působení pohlavních hormonů progesteronů. Tyto hormony provokují žlázky ve sliznici dělohy k růstu a produkci sekretu, ve kterém se infekční organismy snadno množí. Dále tyto hormony blokují obrannou aktivitu bílých krvinek a současně omezují stahy děložní svaloviny, takže se hnisavý obsah nemůže být z dělohy vypuzen.
Děloha se chorobně zvětšuje, hnis postupně naplňuje a roztahuje děložní rohy a tělo tak, že časem zaplňují téměř celou břišní dutinu. Děložní rohy se z původní velikosti nepřesahující tloušťku lidského malíčku zvětší na průměr 5 – 10 cm, ale už jsme operovali dělohu, kdy některé úseky dosahovaly velikosti dětské hlavy.
Onemocnění není přenosné. Většina fen onemocní nejčastěji mezi 3. a 8. týdnem po ukončení hárání. Infekce se zanese do dělohy přes otevřený děložní krček z pochvy. Též hormonálně podmíněná chronická onemocnění dělohy mohou vyústit v pyometru. Přenos krevní cestou nebo poporodní infekcí je vzácný. U koček je onemocnění méně časté, protože v porovnání s fenami mají odlišný průběh pohlavního cyklu.
Jsou dvě základní formy onemocnění. Při otevřené formě není uzavřen krček děložní a můžeme tedy zjistit výtok bělavého hnisu někdy i s příměsí krve z pochvy. Mnohem vážnější je uzavřená forma, kdy není možný výtok přes děložní krček a hnisavý sekret je zadržován v děloze. Prvním klinickým příznakem je ztráta zájmu o žrádlo, zvíře polehává, je skleslé, ztrácí obvyklou aktivitu, zvyšuje se výrazně spotřeba pitné vody, zvyšuje se frekvence močení, občas se přidruží zvracení a někdy zaznamenáme zvětšení objemu břicha. Ne všechny vyjmenované příznaky se projeví najednou, každé zvíře reaguje rozdílně, avšak příznaky onemocnění se postupně zhoršují a mohou vyústit v šokovou reakci a následný úhyn.
Ke stanovení přesné diagnózy jsou nutná další speciální vyšetření na veterinárním pracovišti. Musíme zjistit, zda se jedná skutečně o chorobně postiženou dělohu, vyloučit zvětšenou dělohu v důsledku gravidity, vyloučit nádorová onemocnění, záněty pochvy či močových cest. RTG a zvláště ultrasonografické vyšetření má vysokou diagnostickou hodnotu a současně se neobejdeme bez hematologického a biochemického vyšetření krve, abychom mohli posoudit stupeň poškození jater, ledvin a případně dalších orgánů.
U zvířat s pokročilým stadiem onemocnění, zvláště když je uzavřen děložní krček, volíme chirurgické odstranění dělohy a vaječníků. Pokud se jedná o otevřenou formu nebo časně pochycenou uzavřenou formu můžeme se pokusit o konzervativní způsob léčby, který spočívá v aplikaci hormonálních přípravků v kombinaci s antibiotiky, kdy dochází k vypuzení patologického obsahu z dělohy a k potlačení infekčního procesu. Tento způsob léčby je doprovázen mnoha negativními vedlejšími příznaky. Účinnost léčby se pohybuje u otevřené formy od 20% do 50%, u uzavřené formy jsou výsledky ještě horší. Přibližně 70% fen vykazuje recidivu po léčbě během následujících 2 let. V případě selhání konzervativního způsobu léčby následuje chirurgický zákrok.
Prakticky není pracovní týden bez tohoto typu zákroku. Určitě přežívá více než 95% fen. Avšak mohl bych vyjmenovat asi tři neúspěšné případy, kdy uhynula fena velkého plemene na náhlou zástavu srdce asi dvě hodiny po výkonu, marný asi týden trvající boj o záchranu fenky s rozvíjejícími se příznaky toxického a zánětlivého poškození ledvin a jater nebo pozdní předvedení fenky, která více než týden ležela na dvoře, nepřijímala potravu a po otevření břišní dutiny jsme zjistili rozpadlou stěnu dělohy a hnilobné procesy v břišní dutině. Úspěšnost zákroku je totiž opravdu závislá hlavně na jeho včasnosti.
Chovatel nemůže zabránit vzniku onemocnění, avšak může pravidelnou kontrolou podchytit změny zdravotního stavu, což napomůže včasné diagnostice a následné léčbě. Mezi více ohrožená plemena patří fenky bernského salašnického psa, rotvajlera, kolie a zlatých retrívrů, ale to neznamená, že ostatní plemena nemohou onemocnět.
MVDr. Karel Babíček
Veterinární klinika Jesenice
Publikováno Nový Kurýr – listopad 2008
Psi i kočky často trpí stejnými chorobami jako lidé. Cukrovka je proto i u nich poměrně časté onemocnění, které však při zanedbání a neléčení může vést až ke smrti.Většinu diabetických pacientů však lze s úspěchem léčit a proto mohou žít šťastný a v podstatě normální život.
Diabetes mellitus u psů a koček je stejně jako u lidí způsoben nedostatkem inzulínu v organizmu. Inzulín je hormon, který udržuje cukr – glukózu – v krvi v optimální hladině. Je produkován slinivkou břišní a umožňuje glukóze vstup do buňky, její zpracování a přeměnu na energii. Při malé nebo žádné produkci inzulínu se cukr z potravy nahromadí v krvi a buňky trpí jeho nedostatkem. Proto dochází k rozkládání tuků v těle a produkci ketolátek, které slouží jako náhradní zdroj energie.
Existují dva typy diabetu – primární a sekundární.
Primární typ je způsoben destrukcí buněk slinivky břišní různými mechanismy. Organismus tak není schopen inzulín produkovat.
U sekundárního typu je situace odlišná, slinivka inzulín sice normálně produkuje, avšak organismus je k němu z určitých důvodů rezistentní. Někdy může být příčinou i aplikace léků např. preparátů na oddálení říje u fen. Svůj podíl na vzniku tohoto typu diabetu má i obezita.
Zvířata s cukrovkou hodně pijí a častěji močí. Ztrácejí na váze i přesto, že mají normální chuť k jídlu. Jestliže první známky diabetu ujdou pozornosti majitele, dostavují se další, závažnější příznaky, jakými jsou např. zvracení, deprese a kóma. Při neposkytnutí pomoci může zvíře na cukrovku i zemřít.
Diabetes se nejčastěji vyskytuje u fen středního a vyššího věku, obvykle několik týdnů po hárání. V kočičí populaci bývají obvykle postiženi starší kastrovaní kocouři.
Diabetes odhalíme zejména vyšetřením krve a moči. V krvi nacházíme zvýšenou hladinu glukózy, v moči objevíme taktéž glukózu a v některých případech i ketolátky. Ketolátky mají pach po acetonu a u zvířat s pokročilým onemocněním ho lze v některých případech cítit i z tlamy.
Jelikož u koček při stresu často dochází ke zvýšení hladiny glukózy nad fyziologické rozmezí, je mnohdy těžké určit, jedná-li se o cukrovku nebo o důsledky stresové reakce na prostředí veterinární ordinace. Proto nich provádíme ještě další speciální vyšetření krve zjišťující množství bílkoviny fruktosaminu. Dle ní pak můžeme rozhodnout o případném onemocnění kočky cukrovkou.
Pes i kočka s cukrovkou musejí dostávat chybějící inzulín. Ten majitel pravidelně – jednou až dvakrát denně – aplikuje speciální stříkačkou s malou jehlou pod kůži a to až do konce zvířecího života. Fenky, u kterých onemocnění začalo několik týdnů po hárání, mají v některých případech šanci na úplné vyléčení, pokud je včas provedena kastrace.
Velice důležitá je pro zvířecí diabetiky také speciální veterinární dieta v granulích nebo konzervách, která obsahuje jen malé množství cukrů, zato více bílkovin a vlákniny. Tato kombinace umožní menší vzestup hladiny glukózy bezprostředně po nakrmení a tím lepší kontrolu onemocnění.
Prevence primárního typu diabetu v současné době není možná. U sekundárního typu přichází do úvahy udržování zvířete v optimální kondici, korekce případné obezity a hlavně preventivní prohlídky s vyšetřením krve u starších zvířat. U fen lze někdy cukrovce předejít kastrací a vyhýbáním se hormonálním preparátům na oddálení říje.
MVDr. Karel Babíček, MVDr. Ivana Marádová
Veterinární klinika Jesenice
Publikováno Nový Kurýr – duben 2009
Stanovisko Ústřední komise pro ochranu zvířat v otázce “množíren” psůÚstřední komise na ochranu zvířat je v poslední době často konfrontována s otázkou nekorektního způsobu odchovu psů, pro který se vžil pojem množírny psů. Úvodem je třeba si uvědomit, že tento způsob odchovu psů nemusí být vždy spojen s finančním prospěchem pro chovatele, i když takových chovů tohoto typu je asi většina. Vznik problematického chovu může být způsoben i zpočátku dobrým úmyslem pomoci zvířatům, kdy dochází k jejich neuváženému shromažďování, zvířata se začnou nekontrolovatelně množit, situace přeroste chovateli přes hlavu a problém je na světě. Vytvořit tedy odpovídající definici množírny a zakotvit jí v legislativě asi není možné.
Domníváme se, že prvním a základním opatřením v potírání chovů tohoto typu, kterého lze dosáhnout legislativní cestou, by mělo být povinné, nezaměnitelné, identifikační označení všech chovaných psů. Přikláníme se k označování elektronickým čipem, tetování je metoda poněkud zastaralá, nespolehlivá a pro psy zbytečně bolestivá. Spolu s povinným označením psů by pak státní správa měla trvat na zavedení centrální evidence, protože označování bez striktních pravidel evidence nemá smysl. Uvědomujeme si, že takové opatření je náročné jak organizačně, tak zpočátku i po finanční stránce, nicméně vložené prostředky by se měly poměrně rychle vrátit. Za zmínku stojí, že v současné Evropské unii je jen minimum států, které povinnou, centrálně vedenou identifikaci psů nevyžadují.
Pokud by byli všichni psi identifikovatelní, přineslo by to následující výhody.
řádně označené zvíře, má podstatně větší naději, že se vrátí ke svému původnímu majiteli a jeho návrat je rychlejší, což ve svém důsledku znamená pro města a obce snížení nákladů na útulky,
podle terénních odhadů se 40 60 % nalezených, čipovaných psů rychle vrací ke svému majiteli,
je možné prokázat vlastnictví psa, což je velmi důležité v případě odcizených psů, i v případě postihu vyplývajícího ze zodpovědnosti za psem způsobenou škodu (např. případy, kdy pes způsobí dopravní nehodu, psi pytláci, zranění lidí, nebo jiných zvířat psem atd),
snadnější monitoring chovů a kontrola dodržování stanovených pravidel a předpisů (např. počtu držených zvířat, využívání fen v reprodukci, jejich věk, počty vrhů, dodržování zoohygienických podmínek, zajištění pohody zvířat) a postih chovatelů v případě týrání zvířat
umožnění kontroly při prodeji psů prostřednictvím obchodníků, jak z hlediska pohody psů, tak z hlediska finančních předpisů,
možnost kontroly a efektivnější výběr poplatků ve městech a obcích,
rychlé zjištění majitele psa pro potřeby samosprávních orgánů
lepší průkaznost identity psa v případě potřeby kontrolních orgánů (SVS CR, Policie, Celní správa, úředníci samospráv atd)
Vedle jednoznačných kladů, je třeba počítat i s určitými negativy, která však jsou pouze relativní a v žádném případě nesnižují pozitivní efekt navrhovaného opatření. Do této kategorie patří:
náklady na čipování z pohledu majitele. Tento výdaj se však majiteli bezesporu vyplatí, když se mu pes zaběhne a díky řádně provedené identifikaci se s ním opět shledá,
náklady státu na zavedení a provozování databáze. Výši nákladů může výrazně ovlivnit výběr subjektu, který bude databázi vést. Samozřejmě, že i v tomto případě se vynaložené náklady státu nebo samosprávním celkům vyplatí, protože proti výdajům stojí zefektivnění provozu útulků, účinnější vybírání daní z prodeje zvířat, vybírání poplatků ze psů apod. Není pochyb, že přínos několikanásobně převáží nad vynaloženými náklady.
odpor ze strany chovatelů a to jak těch, kteří odchovávají štěňata, tak řadových majitelů a držitelů psů a pravděpodobně i těch, kdo v současné době vedou za úplatu různé databáze
Zvýšit pravomoci kontrolních orgánů, především Státní veterinární správy při kontrolách chovů zvířat v zájmovém chovu nepovažujeme za průchodné, protože ve většině případů naráží na ústavní právo nedotknutelnosti obydlí.
Upozorňujeme na Vyhlášku č. 21/2013 Sb, o stanovení podmínek při chovu psů a koček, která je platná a závazná pro sdružení právnických, nebo fyzických osob, která se zabývají chovem zvířat a chovatele, kteří jsou jejich členy, nebo podnikatele, kteří se v rámci podnikatelské činnosti zabývají chovem zvířat. V této oblasti existují dva typy živnostenských oprávnění – Obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy a Chov zvířat a jejich výcvik ( s výjimkou živočišné výroby ).
Pro ostatní chovatele však může být poučením o správném způsobu chovu psů, především při odchovu štěňat.
Závěrem si dovolujeme podotknout, že veškerá legislativní pravidla by měla být tvořena tak, aby byla závazná obecně, tedy při chovu všech psů, nikoli pouze pro organizované chovatele.
Dalším účinným prostředkem v boji proti tzv. množírnám by pak bylo snížení zájmu odběratelů o štěňata pochybného původu. Každý, kdo uvažuje o koupi štěněte by si měl uvědomit, že relativně nízká cena, kterou zaplatí u nekorektního chovatele se může několikanásobně zvýšit o náklady na veterinární péči při léčení štěněte, kterému nebyla v prvních týdnech života věnována odpovídající péče, nebo jehož matka nebyla v době březosti v odpovídajícím fyziologickém a zdravotním stavu.
MVDr. Jan Šimr – Člen ústřední komise pro ochranu zvířat
Publikováno na www stránkách ministerstva zemědělství.
Prodej koťat v petshopechStejně jako u štěňat je v životě koťat velmi důležité období takzvané rané socializace.
V tomto období se koťata učí nejprve soužití s příslušníky svého druhu, tedy s matkou a sourozenci a
posléze i s příslušníky jiných živočišných druhů, tedy i s člověkem. Právě v tomto období se rozhoduje,
zda z kotěte vyroste, pohodová, sebevědomá kočka, nebo bojácný tvor, neustále zalezlý pod
gaučem, či naopak agresivní malý tygr, ke kterému se není radno přibližovat. Koťata v tomto období
potřebují co nejčastější podněty typu hry s člověkem, nebo hlazení a klidné spočinutí na klíně.
Takovouto individuální péči není schopen personál v obchodě se zvířaty, ani při nejlepší vůli,
poskytnout.
Pokud zakoupíte kotě v obchodě se zvířaty, vystavujete se zvýšenému riziku různých poruch chování.
Kde tedy nejlépe získat nového kočičího kamaráda ?
U přátel a známých, o kterých jste si jisti, že se o vrh koťat dokáží správně postarat a navíc vidíte, jak
vypadá jejich matka.
Útulky pro zvířata mívají širokou nabídku koťat i dospělých koček, a když, si vyberete seriosní zařízení,
získáte zvíře odčervené, naočkované, a pokud je to možné, vykastrované.
Váš veterinář patrně bude vědět o kočkách a koťatech, ve svém rajonu, kteří potřebují nový domov.
Registrované chovatelské stanice, pokud chcete chovat kočky čistokrevné.
MVDr. Jan Šimr – Člen ústřední komise pro ochranu zvířat
Prodej štěňat v petshopechDélku života psa, to v jakém zdravotním stavu jej prožije i to, jak náročná či nenáročná bude jeho výchova a soužití s ním, ovlivňuje celá řada faktorů. Patří mezi ně příslušnost k plemeni a samozřejmě i péče ze strany majitele.
Bez ohledu na to, o jaké plemeno se jedná, existuje v životě psa jedno velmi důležité období. Odborně se nazývá obdobím rané socializace a vztahuje se na štěňata ve věku cca 6- 12 týdnů. V období rané socializace pes hledá své místo v hierarchii smečky, kterou tvoří sourozenci s matkou a po přechodu od chovatele k novému majiteli rodina majitele.
V období rané socializace se štěně učí komunikovat s ostatními psy a s lidmi různých věkových kategorií. Zvyká si na rušivé vlivy zevního prostředí, mezi které např. patří kontakty s jinými zvířaty, cestování autem, městský ruch nebo hromadná doprava.Mělo by se učit základům slušného chování od udržování čistoty až po prvky výchovy typu přivolání, chůze na vodítku a návyk na samotu v době nepřítomnosti majitele. Zvyká si na manipulaci ze strany člověka, např. česání, čištění uší, očí , kontrolu chrupu atd. Pokud štěně nemá možnost praktické zkušenosti a informace získat, má to dopad na jeho budoucí chování. Pes pak může být bázlivý, těžko ovladatelný a psychicky nevyrovnaný. Štěně, které je umístěno v obchodě se zvířaty, nemá příležitost prožít a následně uplatnit ranou socializaci v optimální podobě. Lze jen obtížně předpokládat, že sebesnaživější personál může psovi zajistit takové prostředí a podněty, jaké potřebuje a že může štěněti poskytnout dostatečný prostor k pohybu.
Proti prodeji štěňat v obchodech hovoří ještě jeden faktor. Z hlediska štěněte je velmi důležitý přechod od chovatele k nabyvateli. Štěně je stresováno oddělením od matky a sourozenců, dostává se do nového prostředí a leckdy se musí vyrovnávat se změnou typu krmení. To, jak dobře či špatně se aklimatizuje , má velký vliv např. na přijímání potravy, imunitní odezvu na očkování , vyrovnávání se s případnými chorobami a následně pak na fyzický i psychický vývoj. Jde-li štěně k nabyvateli prostřednictvím obchodu, znamená to dvojí aklimatizaci a tedy dvojí nadměrnou zátěž pro nehotový a rostoucí organizmus.
MVDr. Jan Šimr – Člen ústřední komise pro ochranu zvířat
Čipování psůKaždý, alespoň trochu, sebedbalý chovatel psa, dnes ví, že jeho zvíře musí být v imunitě proti vzteklině. Ukládá mu to veterinární zákon v § 4, odst 1, písm f. Většina chovatelů také ví, že vzteklina se přeočkovává v intervalu 1 – 3 roky, v návaznosti na použitém typu vakcíny.
Méně chovatelů však ví, že byla schválena novela veterinárního zákona, která ukládá chovatelům psů, s platností od 1.1. 2020, nechat svá zvířata označit čipem, tj. nezaměnitelným a jedinečným číselným
kódem, který je zvířeti vpraven pod kůži, zpravidla na levé straně krku.
Pes, který nebude po uvedeném datu očipován, nebude nadále považován za regulérně naočkovaného proti vzteklině, i když bude mít tuto vakcinaci v očkovacím průkaze veterinárním lékařem potvrzenu. Jinými slovy, od 1.1.2020 , nebude očkování proti vzteklině u nenačipovaných psů úředně platné, a to i v případě, že bylo provedeno kdykoli v minulosti, což může chovatelům činit problémy například v případě poranění člověka jejich psem. Toto ustanovení se týká všech psů, bez ohledu na jejich věk, jedinou výjimkou jsou psi, kteří mají čitelné tetování, provedené před 3.7.2011.
Vlastní čipování je jednoduchý úkon, srovnatelný s běžným očkováním. Tedy injekce, pomocí níž je zvířeti vpraven do podkoží takzvaný RFID transponder, který vypadá jako trochu delší rýžové zrno, je zhotoven ze sterilního bioskla , představuje minimální zdravotní rizika a nepůsobí označenému zvířeti jakýkoli diskomfort. Pro kapesní psy, pod 5 kg živé váhy, jsou k dispozici čipy ještě menších rozměrů. V místě aplikace zůstává čip po celý život zvířete, dnešní čipy jsou konstruovány tak, že takzvaně necestují v podkoží.
Čip lze přečíst pomocí čtečky, kterou dnes disponují veterinární lékaři, útulky i obecní policisté. Takže v případě nalezení zvířete, pokud někdo takový čip přečte, volá přímo chovateli na jeho telefon.
Důležitým předpokladem ovšem je, že čip je takzvaně zaregistrován v některé z databází, kterých je v současné době několik. V případě uhynutí zvířete nevznikají chovateli žádné další povinnosti, číslo čipu se nikde neodhlašuje.
MVDr. Jan Šimr – Člen ústřední komise pro ochranu zvířat
Stanovisko UKOZ k vegetariánskému typu výživy psa a kočkyÚstřední komise na ochranu zvířat řešila na poslední schůzi problém tzv. veganského krmení
zvířat chovateli, kteří vyznávají tento způsob stravování. Takové krmení zajisté není na závadu u králíka,
morčete, nebo křečka. Je však zcela nevhodné pro masožravá zvířata, tedy především psy a kočky.
Obecně je možné dělit zvířata podle typu přijímané potravy na masožravce (carnivora), všežravce (omnivora) a býložravce (herbivora). Psi a kočky jsou jednoznačně řazeni do první skupiny a to, že v současné době žijí ve společnosti lidí a jsou schopna přijímat i jinou doplňkovou stravu než maso, na tom nic nemění. Obecně lze říci, že kočky jsou téměř striktními masožravci, psi jsou částečně schopni strávit i rostlinnou potravu, hlavní složkou jejich výživy ale musí být živočišná bílkovina.
Velmi důležitá je skutečnost, že typu výživy odpovídá utváření zažívacího traktu, který je uzpůsoben k trávení bílkovin živočišného původu a jen částečně k trávení rostlinného materiálu. I když se v posledních letech přístup k výživě psů a koček lehce upravil, určitě nedošlo ke změně jejich genotypu a to zvláště ve stavbě vnitřních orgánů a jejich fyziologických funkcí. Rozdíl mezi býložravci a masožravci např. spočívá v délce střeva a schopnosti využívat bílkoviny rostlinného a živočišného původu. Jen pro ilustraci. Průměrná délka střeva u psa je cca 5 m, u kočky cca 2 m, zatímco např. králík disponuje střevním traktem průměrně 12x delším, než je jeho tělo, u malých přežvýkavců je tento poměr dokonce 1:27. Navíc býložravci mají k dispozici objemná slepá střeva, nebo předžaludky, osazené celulolitickou mikroflórou, která jim pomáhá rostlinnou potravu trávit. Masožravci naopak slepá střeva vyvinuta nemají, nebo jen velmi omezeně. Pokud pes potřebuje trávit rostlinnou potravu, děje se tak v tlustém střevě a značná část živin v ní obsažených odchází bez využití ve stolici.
Základní složkou potravy psa i kočky jsou bílkoviny. Ty mohou být získávány jak z živočišných tak i rostlinných zdrojů, ale každá z nich je rozdílně trávena. Živočišné bílkoviny je pes schopný strávit cca z 90-95%, rostlinné jen cca z 60-80%. U koček je schopnost trávení rostlinných bílkovin ještě výrazně nižší. Rozdíl není jen ve schopnosti trávení, ale i v rozdílném složení bílkovin. Zvláště důležité jsou tak zvané nepostradatelné aminokyseliny, které si organizmus nedokáže sám vytvořit (esenciální aminokyseliny). V rostlinné potravě jsou obsaženy v minimálním, nedostačujícím množství, nebo v ní nejsou vůbec. Připomenout je třeba, že zejména u koček je potřeba esenciálních aminokyselin několikrát větší, než u ostatních zvířat. Z hlediska výživy psů a koček jsou také velmi důležité tuky. Tvoří zásobárnu energie a mají velký význam při vstřebávání vitamínů A, D, K a E. Ideální jsou v případě masožravců tuky živočišného původu.
Potraviny rostlinného původu bývají pravidelnou součástí krmné dávky zvláště u psů. Jejich poměr k potravinám živočišného původu ale musí být vyvážený. Skladba krmné dávky se samozřejmě mění v závislosti na věku, pracovní zátěži a zdraví zvířete. Chybění základních složek potravy vadí v každém věku. U štěňat a koťat znamená omezení potřebného stavebního materiálu pro růst a vývoj u dospělých zvířat může být narušena látková výměna organizmu, u vyšších věkových kategorií nastupují i zdravotní potíže s trávením, protože starý organismus se s nároky na trávení bílkovin rostlinného původu hůře vyrovnává.
Z výše uvedeného vyplývá, že krmení psů a koček čistě vegetariánskou stravou není v souladu s jejich fyziologickými potřebami a může být považováno za týrání zvířat dle § 4, odst. 1, písm. c Zákona 246/92 Sb na ochranu zvířat proti týrání. Propagace těchto praktik v mediích, nebo na sociálních sítích pak může být považována za porušení § 4a téhož právního předpisu.
Výbor na ochranu zvířat v zájmových chovech ÚKOZ
Použitá literatura:
William O.Reece Fyziologie domácích zvířat
David Taylor Péče o psa
MVDr. Jan Šimr – Člen ústřední komise pro ochranu zvířat
